Jdi na obsah Jdi na menu

Trochu divné kusy 1 - 3 ( recenze - Fantasy Planet )

11. 9. 2008
Trocha Duchaplného Klábosení
Jan Michálek - 6.3.2008

Dostalo se mi té cti uzmout a v krátké době po sobě přečíst tři překrásně tlusté bichle s názvem Trochu divné kusy. Původně jsem chtěl psát článek o edičním vývoji antologií, o osvětě, které se na nás editor dopouští – zkrátka snadná práce. To jsem ovšem netušil, že Martin Šust si v předmluvě třetího dílu zhodnotí svůj výkon sám. A tak mi nezbylo nic jiného, než změnit plán. Tento článek bude především o pocitech.

 

Trochu velkolepé kusy

Obrazek     Je to tak. Patnáct povídek prvních divných kusů jsou tématy a stylem zpracování nezapomenutelné a dá se říct, „co povídka, to důvod k zamyšlení.“ No dobře, téměř.

     Britové na čtenáře útočí vesměs klasickou sci-fi. Ale tady nejde o to, čím útočí, ale jak. Na začátku jsou dvě poetické práce Děti zimy a Merlinova zbraň a za tím si hraje nano-high-tech rozverné Porotcování. Hned na to opět pocitovka Verglas, za kterým následně zapůsobí nekonveční a svérázný styl Chiny Miévila s povídkou Familiár.

     To Američani na to jdou jinak. Hrdinové – umělci v povídkách Zmrzlinová říše, Rok v lineárním městě a Proměna Martina Lakea (Jeff VanderMeer je můj hrdina a už se nemůžu dočkat jeho The Great Book of Ambergris) nutí zajít si na nějaký jazzík, začít psát šílený román, či sezvat přátele a u piva na Skleněné louce zhodnotit novou várku obrazů nějakého nadějného studentíka. Výše zmiňované práce jsou pak chytře proloženy povídkami Obrázky z  expedice a Cech katů, ve kterých jde především o člověka.

    Z (ne)právem zatracovaných Australanů bych vyšvihl nápaditě pojatou Absolutní nejistotu a nádherně přemýšlivou povídku Sama Země. Dokonalým završením antologie je surrealistický Maldoror na cestách - text tak plynule tekoucí, že se jím můžete osvěžovat pořád dokola.

 

Trochu rozmanité kusy

 

Obrazek      Že Trochu divné kusy 2 jsou kusy rozmanité, silně atmosférické a na okraj žánru zaměřené, pochopí čtenář hned po přečtení třech úvodních povídek. Snad new weirdovský kus V domě čtyř ročních dob, do kmenových zvyklostí zapletený Pašo a pověrčivých Třináct cest k vodě vyvolávají ve čtenáři rozporuplné emoce.

    Velmi zajímavá myšlenka se skrývá za prací Jízda na bílém býkovi a mohlo by být přinejmenším diskutabilní (a kdoví jestli prodejné), kdyby Kulhánek (Kopřiva, Žamboch, Moudrý, Max Bubakoff, Žlůva… dle libosti) do extrému propracoval svoji novou knihu či povídku touto věrohodnější podobou ich-formy. Ke stejnému cíli směřuje i ponurý horor Postrach.

      Co se nápadu týče, vyhrávají Svatební album, Vyšperkování mapy a Aloha.

      Podobné téma a přitom po každé úplně jinak obsahují povídky Andina hra a Madona z Maquiladory. Zatímco první zmiňovaná je (zatím) fikcí a končí optimisticky, druhá se drží více reality a splývá s řádem světa. (Mimochodem, o tématu fabrik u mexických hranic se zmiňuje už Radek John v knize Jak jsem viděl Ameriku, takže tenhle byznys probíhá už minimálně patnáct let. Holt, tak se buduje kapitalismus.)

     Ještě stále společností těžko stravitelná homosexualita se objevuje třech pracích. (A musím podotknout, že toto téma je pojato tak citlivě, až čtenáře vybízí k nezávaznému experimentování.) Zatímco u povídek Cikánka času a Tři dopisy od královny Elfie je homosexualita součástí romance, u křehké povídky Jazyk můr je toto téma součástí pointy a tím patří k jednomu z pomyslných vrcholu antologie. Pointa je totiž vždy nedostatkové zboží. Velmi citlivou prací jsou i Malí bohové. Tentokrát jde o smiřování se smrtí blízké osoby.

    V zahradách vlahé noci Jay Lake potvrzuje roli zručného psavce, ale zároveň se autor zdá být mnohem víc ukecaný než v románu Květinová zkouška. Závěrečný hodně divný kus je Věž z kostí rána. Text prodchnutý zvrácenou poetikou je pravým opakem závěrečné práce z Trochu divných kusů 1. Povídka snad ztvárňuje, jak nesnesitelné je znát všechny příběhy světa, a vyvolává otazník nad právě vydaným románem Pergament od Skota Hala Duncana.

     Všeobecně se dá říct, že povídky z druhé poloviny knihy - tedy povídky od autorů u nás v té době neznámých - jsou o něco slabší než povídky z první poloviny. A nezapomeňte si povšimnout kreseb Dominika Petra na začátku každé povídky, stojí za to.

 

Trochu rozmělněné kusy

Obrazek      Nacpat dvacet čtyři povídek do pětiset dvaceti stran je zdaleka jiná práce, než umístit do podobného rozsahu patnáct textů. Pocit velkoleposti se pomalu vytrácel s druhým dílem, až se v Trochu divných kusech 3 úplně ztratil. Otázka je, jestli je to na škodu.

      Na úvod tu máme opět kontrasty, které se drží celé knihy. Drsné téma podané naivním pohledem hrdiny v povídce Američtí mrtví (Jay Lake se tentokrát vyznamenal), pak trošku slabší citovka Všechno jednou skončí. Za tím vyčnívá netradiční Dům mimo vaši oblohu a hned na to vynikající a zcela nežensky pojatý Markýz de Wonka, jehož by měli vynechat snad jen ti, co nemají rádi prznění pohádkové klasiky.

     Nejvíce prostoru v antologii dostali paralelní Stěny vesmíru. Docela udivující je, kolika nominací na různé ceny se autorovi za tuto celkem průměrnou práci dostalo. (V povídkách s tématikou paralelních světů u mě loni jednoznačně vyhrála povídka Ariel od Luciuse Sheparda, Ikarie 2007/08. Vřele doporučuji).

      Příjemnou oddechovku v antologii zastává Osteomancerův syn, městská fantasy, která by se mohla líbit polykačům různých Hlídek. Sice na omak zcela jiné, ale stejně příjemné čtení je Dům u sedmi knihovnic.

     Město u postiženého moře ukazuje temné osudy lidí žijících v exotickém prostředí mimozemské kultury. Stejně cize působí i prostředí v novele Orientace. Tentokrát se ocitáme na vesmírné základně, kde v oddělené částí přežívá komunita věřících. Jejich fanatismus je zdrojem xenofobie k ostatním obyvatelům základny a dělá z nich lidi na okraji společnosti, aniž by to o sobě sami věděli. Až mladý hrdina prozří díky práci mezi neznabohy. Myšlenkový vývoj hrdiny, k dokonalosti propracovaná víra v Boha budoucnosti a umně načrtnutý život základny – to všechno dělá z povídky vrchol antologie. (Snad se někdy v budoucnu dočkáme příběhů ze stejného prostředí.) Otázkou fanatizmu se věnuje i o několik set stran dříve Damašek. Tentokrát však má prozření hrdinky mnohem fatálnější následky.

     Výše zmíněným pracím kontrují povídky List z Budapešti a Kouzelné vody klín. Našince vždycky potěší, když Američan situuje svou povídku do středoevropských či východoevropských končin - zvlášť, když zabrousí do totalitní minulosti. Zatímco v první povídce se hrdina odmítá smířit s vládně-kulturní garniturou a vydá se do Budapešti hledat svoji múzu. (Mám já pro ty umělce slabost.) Druhý text je nejvydařenější pocitový kraťas sborníku, až fana naší fantastické tvorby zamrzí, že tak originální pojetí příběhu o rusalkách nevznikl rukou Čecha.

     New Weird zastupuje v antologii Společník sov. Nezvyklé prostředí, (které by asi na samostatný román nestačilo ale na povídku je to až až), spousty neologizmů i samotná osobnost hrdiny, to jsou všechno atributy New Weirdu jako vyšité. (Tento text je pro mě zosobnění povídkového New Weird, zkrátka přesně tak ono hnutí vnímám.) Nakonec je nutno vzpomenout Hugem oceněné Neuskutečnitelné sny. Tentokrát si užijí hlavně filmoví fajnšmekři.

     Trochu divné kusy 3 jsou z výše zmiňovaných antologií nejvíce vydařené. Editorovi se podařilo brilantně rozmístnit slabší kusy mezi ty lepší, takže si kniha udržuje čtenářovu pozornost po celou dobu čtení. Zároveň je do očí bijící, že ženské tvůrčí plémě, aspoň v této antologii, drží směle krok s muži. Jen ten úlet na závěr je tentokrát o něco slabší než u předchozích dílů a trošku zamrzí nepřítomnost ilustrací na začátku každé povídky.

 

     Takže máme dočteno, ale to zdaleka není konec. Je třeba seřadit knihy vedle sebe, vpít se do uhrančivé modři Edwarda Millera a zamyslet se nad tím, které malby by mohly patřit ke kterým povídkám. (U TDK1 je to do očí bijící a navíc si na netu může člověk dohledat, že malba byla stvořena pro novelu Rok v lineárním městě. U TDK2 váhám mezi povídkou Aloha a Věž z kostí rána. U TDK3 jsem si malbu přiřadil k povídce Dům mimo vaši oblohu).

      Na úplný závěr mi nezbývá nic jiného než jedno doporučení. Najděte si čtyři víkendy čas. Sežeňte si výše zmiňované antologie. Čtěte povídku po povídce a udělejte si mezi nimi přestávku. Čtěte co víkend, to kniha. Čtvrtý víkend je pak nejdůležitější. Sepište co nejlépe článek pokud možno úplně jiný než ten můj. Pak vás na konci možná, ale jen možná čeká nirvána. (No dobře, nebudu z toho dělat frašku. Čtení a tvorba článku mi zabrala zhruba o víkend navíc a od poloviny jsem si říkal, ať už to mám za sebou. Ale i tak, zkuste to!)

 

/ převzato ze serveru www.fantasyplanet.cz /

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář